Placené články a OK2-36288

Placené články

V poslední době se ve článcích na Webtrhu často rozebírá téma tzv. placených článků. O co zjednodušeně jde? Autor napíše na svůj blog text dle zadání "inzerenta", ale neoznačí ho jako reklamu, nýbrž udělá vše pro to, aby vypadal jako běžný nekomerční obsah.

Někdo v tom vidí budoucnost monetizace blogů. Na jedné straně je zřejmé, že se pohybujeme na hraně etiky. Reklama by měla být označena jako reklama a pokud bloger miluje nějaký produkt natolik, že o něm chce psát, měl by tak činit bezplatně. Na straně druhé velká média používají podobné praktiky. Proč by měly malé ryby plout proti proudu?

Cítí-li autor blogu potřebu napsat o tématu, za které je někdo ochoten zaplatit, nemám nic proti. Trošku váhám, jak vnímat lidi, kteří se nechávají pár stovkami "inspirovat". Nicméně jistě vím, že současné ceny (100 - 500 Kč za článek) mě k zaplevelování tohoto webu nepřimějí. Navíc bych se cítil malinko divně kvůli pravidelným čtenářům. Ocenil bych spíše, kdyby byl někdo ochoten platit za klikatelný odkaz bez nofollow na začátku či konci textu se sdělením např. Tento článek sponzoruje Obchod specializovaný na Vánoční dárky.

Ale pokud po skončení údajné hospodářské krize bude někdo ochoten nabídnout třeba litřík, nevim, nevim :)

OK2-36288 sráží mou chuť monetizovat

Web OK2-36288.blogspot.com už jsem zmiňoval ve článku, který se věnoval brněnským blogům, často na něj také odkazuju na mikroblogu. Občas při brouzdání těmito stránkami dostávám chuť zahrabat se hluboko pod zem a už nikdy nic nepublikovat.

Říkám si: Ty vole, ty uvažuješ o placených článcích? Zobrazuju u svých textů reklamy, přijde sem tolik návštěvníků za měsíc jako OK2-36288 za půlroku a přitom kvalitou vede jednoznačně on (ještěže mám spoluautory). Připadá mi zlehka blbé nechat si platit za něco, co je méně dobré než obsah vytvořený úplně bezplatně.

Tak alespoň znovu na OK2-36288 odkážu, tentokrát na jednotlivé rubriky:

Politika
Co mě baví
Co mě štve

Snad nám autora neseberou a vytrvá, i když to nemá lehké. 26. října 2009 jsem se dočetl: Minulý týden jsem byl přátelsky a v dobré víře upozorněn, že tento blog pilně sledují operativci z BIS. Protože podobně jako přátelé z Elave nemám co skrývat, mohu napsat jen jediné: přátelé, buďte vítáni ;)

Stránky komiksu Vesnička

Guy Gilbert - Evangelium podle svatého lotra

...recenzovité zamyšlení.

Já a tahle knížka jsme se k sobě dostaly poměrně krkolomným způsobem. Tenhle semestr jsem si na fakultě zapsala předmět s názvem Terapie dětí s poruchami chování. Na první hodině se mluvilo o doporučené literatuře a mě mezi jinými jmenovanými zaujala kniha Evangelium podle svatého lotra. Ten název se mi líbil a jistým způsobem mě přitahoval. Poznámka vyučujícího o tom, že on to ještě nečetl a my asi máme víc času, tak bychom to mohli stihnout dřív než on, mi nejdřív připadala hloupě vtipná (přitom, kolik toho v pátém ročníku mám), ale daná knížka mi nešla z hlavy. Věděla jsem o ní jen to, že ji napsal nějaký francouzský katolický farář, který pracuje s problémovou mládeží, a měla za to, že to bude prostě soubor nějakých jeho zkušeností a že uvedený název je jaksi podivně metaforický.

Ovšem chyba lávky! Evangelium podle svatého lotra je totiž skutečně ve své podstatě náboženským textem. Ovšem rozhodně ne textem ledajakým! Nudu ani nepochopení, které jste si možná někdy během svého života s náboženstvím asociovali, zde nečekejte. Tahle kniha v sobě má mnoho lidskosti, snahy pomoci a také snahy vyložit vybrané slovo boží lidem z masa a kostí. Stojí na hluboké a osobní víře katolického faráře a jeho usilovném snažení předat tuto víru dál. Přiznám se, že jsem nikdy neměla v ruce žádný duchovní text, který by mě více oslovoval. Snad je to čtivým a jasným stylem tohoto autora, snad aktuálním bodem na mé životní cestě, těžko říct. Knížku Vám ale rozhodně doporučuji.

Pro malou ochutnávku zacituji z Úvodu. Alespoň tím také trošku osvětlím název téhle prapodivné knihy. "Chtěl jsem napsat tuhle knihu, protože mě fascinuje poslední pohled Krista. Tu scénu znáte. A jestli ne, tak vám ji popíšu. Kristus je ukřižovaný. A spolu s ním dva lotři. Zločinci, to se ví! Jistě gangsteři. Jeden z nich se mu vysmívá: ´...Slez z toho kříže, určitě to zvládneš, když už jsi udělal tolik zázraků pro druhé!´ Druhý žádá Pána o odpuštění a říká mu: ´Vezmi mě s sebou do ráje.´ ´OK!´odpovídá Ježíš, ´ještě dnes večer tam se mnou budeš.´ Tento Kristův poslední akt milosrdenství mě vždycky fascinoval. Je největší ze všech. Je poslední. A právě z tohoto úhlu jsem pro Tebe převyprávěl evangelium." Z mého úhlu pohledu se to autorovi podařilo krásně. A není to věc, která by musela oslovovat jen ty, kteří někde kradou, loupí či zabíjí... je to knížka pro člověka, neboť Gilbertovi, literárně řečeno, nic lidského není cizí.

Pár základních informací

Každá kapitola začíná nějakým citátem z Bible, který je pak více vysvětlen, dán do souvislosti s běžným životem, je k němu připojen příběh, zkušenost, zážitek. Text je prokládán odkazy na knězův osobní i pracovní život, čtenář má možnost nahlédnout do jeho dlouholeté praxe, do postupů, které používá, i do postojů, jež jsou za nimi. Guy Gilbert rozčlenil knížku do pěti částí: Prosté evangelium, Světlo evangelia, Dnešní kněží, církev zítřka, Ježíš Kristus, prima chlap a Posiluj svou spiritualitu. Nevím, kterou bych měla nejvíce vyzdvihnout, všechny mají své kouzlo. Mezi řádky všech z nich je patrné jasné a největší poselství této knihy, a to: Bůh je láska. Zamyslet se nad touto větou je úžasné. Kdyžtak si na to dejte alespoň pár vteřin, lépe minut. ;) Z ostatního je tam toho tolik, že to nelze v rámci tohoto článku předat.

Jako člověka s určitou nedůvěrou ke katolické církvi a s nesouhlasem s některým jejím konáním, mě zaujala také velmi ostrá kritika směrem k vlastním řadám. Gilbert je kněz, který říká: "Představitelé náboženství, kteří dnes exkomunikují, místo aby se chovali vstřícně a měli za jediný požadavek lásku, jsou pokrytci a lháři. Mlátit druhému o hlavu přísná a složitá pravidla znamená dělat z Boha nesmiřitelného zákonodárce. A je to ještě horší, když se boží zákony falzifikují. To znamená Boha pro člověka, který ho tak obtížně a složitě hledá, doslova masakrovat."

To je alespoň pro mě osobně vysloveně revoluční. A takových věcí najdete u Gilberta víc. A jestli jsem Vás ještě nepřesvědčila, abyste se na Guye někde v knihovně nebo v knihkupectví mrkli, vězte také, že kniha, o které tu píšu, dostala ve Francii v roce 2004 "Cenu spirituality dneška". Já osobně se posléze rozhodně budu zajímat také o další Gilbertovy knihy, které v češtině vyšly. Jen ještě nevím, zda o Bratra vyvržených nebo o Až do krajnosti. Obě by se měly více věnovat jeho práci s mládeží. Rodiče by pak mohl zaujmout titul O dětech a výchově.

Na závěr už jen jediný tip: jestli chcete vidět faráře, o kterém mnozí říkají, že je apoštolem 21. století, zadejte v Googlu do vyhledávání obrázků jméno Guy Gilbert. Budete pravděpodobně dost překvapeni. :-) A když se kouknete na jeho oficiální stránky www.guygilbert.net, najdete ho na fotce dokonce i se Sarkozym nebo s papežem Benediktem XVI. Je to docela prča.

Stránky komiksu Vesnička

Video: Koncert Beatles na střeše z Youtube

Skupina Beatles odehrála svůj poslední oficiální koncert v létě roku 1966. Improvizované živé vystoupení na střeše nahrávacího studia se uskutečnilo v lednu 1969 v rámci natáčení filmu Let It Be. Koncert po pár desítkách minut ukončila policie kvůli zmatkům, které způsobily přihlížející davy v ulicích.

Beatles: Koncert na střeše, 1. díl


Beatles: Koncert na střeše, 2. díl


Beatles: Koncert na střeše, 3. díl



Stránky komiksu Vesnička

Vzpomínky na autostop

Tak jsem stál po dlouhé době znovu u krajnice. Ne že bych chtěl, ale přecpaný autobus nebral, neměl jsem jinou možnost. A dopadlo to jako skoro vždycky, v cíli jsem byl dřív, zadarmo a ještě jsem hodil řeč se zajímavými lidmi.

Popravdě ani nevím, proč posledních pár let skoro nestopuju, asi to bude pomalu se blížícím stářím a obavou, že třicátníkům nestaví :)

V průběhu studia na vysoké pro mě byl autostop spolehlivým způsobem dopravy do a hlavně z místa školy, na dovolenou jsem jezdil stopem, i při cestě z putyky v okresním městě jsem občas zkoušel na někoho mávnout.

Autostop je velice zajímavý fenomén. Vždycky mi vrtalo hlavou, proč někdo vezme úplně cizího člověka s báglem k sobě do auta. Část řidičů takto vrací (stejně jako budu vracet já) nastopované kilometry z dřívějška, někdo si chce povídat, jiný se nudí nebo mu třeba stopař někoho připomíná.

Jak na autostop

Tuny papíru se popsaly o tom, kde má člověk stát a jak má vypadat, aby byl při stopování úspěšný. V oblečení to nebude, to bych se nedostal nikdy nikam. Zato výběr místa je dle mých zkušeností klíčový. Ideální je přehledný úsek, kde auta nevalí moc rychle a je možné bez problémů zastavit. Dobré zkušenosti mám s konci vesnic (lidi si myslí, že můžete být místní), okolím autobusových zastávek a benzínek (samozřejmě nikoho neotravujte u stojanu atp.). Naopak štěstí mi příliš nepřálo na dálnicích. Hodně pomáhá viditelný batoh a skutečným trumfem je sympatická přítelkyně :) Řidič má pouze pár vteřin na rozhodnutí, tvařte se pohodově a nedělejte žádná rozmáchlá gesta. Papír s nápisem, kam chcete, používejte jen, je-li to naprosto nezbytné.

Autostop: Možnost poznat opravdu různé lidi

Kromě úspory peněz mám na stopování rád všechny ty lidi, se kterými je možné se setkat. A je to od Bacha po Vlacha. Vzpomínám si na jednu cestu do školy, kdy mě v úseku Buchlovice - Bučovice vezl luxusní limuzínou pán, který tvrdil, že má pod palcem brněnský Špalíček, mluvil o miliardách, novinářích, politicích. No a v úseku Bučovice - Vyškov jsem si jel Škodou 120, řidič si stěžoval na odstřižení elektřiny kvůli neplacení.

Asi pro Vás nebude žádným objevem, že víc berou chlapi. Ovšem ženy obecně najezdí méně kilometrů, je otázkou zda tu není úměra. Několikrát jsem dokonce jel v autě jen s maminkou a dítětem v sedačce. Proto když vidíte řidičku, nechte rozhodně palec nahoře.

Obrovská většina řidičů a řidiček, kteří berou, jsou v pohodě. I když já jsem celkem tolerantní, někomu třeba vadí, když se mlčí, mé maličkosti je to fuk. V podstatě nemám rád jen 2 věci: Nadávání na drahotu pohonných hmot a ožralce (po setmění pravděpodobnost nadójeného šoféra roste). Kdo jezdí jako prase, ten většinou stopařům nestaví.

Nejhorší a nejlepší svezení

U nejhoršího svezení mám jasno: Trambusy a staré Avie. Profíci, kteří v těchto mašinách tráví celou pracovní dobu, mají můj hluboký obdiv. Nejlíp se samozřejmě jezdí v nových BMW a Mercedesech, hodně se mi líbila Alfa Romeo. No a největší adrenalin je stopnout motorkáře. Dřív, když ještě nebyla taková buzerace a dalo se valit bez přilby, skutečné žůžo dobrodrůžo :)

Autostop v zahraničí

Ač Českou republiku mám projetu téměř celou, do zahraničí jsem se vydal (s kolegou Žůrkem) jen jednou. Hezky jsme si naplánovali free týden v Rakousku, Maďarsku, popř. na Slovensku. Bohužel celý týden nonstop pršelo, střechu nad hlavou a love nemaje, po 3 dnech jsme se museli přesunout na Slovensko do krytých prostor.

Stihnuli jsme Vídeň a okolí. Lidi v Rakousku berou a jsou úplně v pohodě. Ani neznalost němčiny nevadí. Jen pozor na agilní místní policii, nevím co nám kluci chtěli, každopádně nás od silnice vyhodili.

Na Slovensku to bylo jiné kafčo. Nevím, zda to byla smůla či náhoda nebo jestli stopařům u malých bratrů pšenka nekvete. Hodiny jsme postávali na ideálních místech v okolí Bratislavy a později Sence. Nic. Museli jsme se snížit k používaní hromadné dopravy. A když nás konečně někdo vzal, byli to Češi.

Nečekaný spolucestující

Na závěr zkusím zavzpomínat na svou nejpodivnější cestu stopem. Zastavil jsem si stříbrnou dodávku, uvnitř dlouhovlasý pohodově vypadající kluk, z kazeťáku vyřvával Chris Rea svou píseň Road to Hell, později byl střídán Sabatama.

Po nějaké době říkám typanovi: "Co vlastně vezete? To vypadá jako mrtvola." A on na to "Čemu se divíš, když sis stopnul pohřebáka." Podíval jsem se pořádně, vzadu byl opravdu na prkně tuhý dědula. Když jsem vystupoval, všimnul jsem si decentních ratolestí na dveřích dodávky.

Stránky komiksu Vesnička

Antidepresivní křeček

Antidepresivního křečka jsme náhodou objevili na stránkách Help24.cz. Zabývají se duševním zdravím, psychoterapií a psychoanalýzou. Když křečka doporučují takové kapacity, je jasné, že zaručeně funguje :)

Po kliknutí spadne křečkovi něco dobrého na zub, můžete si s ním pomocí kurzoru hrát, nechat ho běhat, pít nebo ho třeba poslat spát.

Kontroverzní zamyšlení aneb Jeden Bůh?

Pod vlivem knížky Evangelium podle svatého lotra (autorem Guy Gilbert) jsem se dostala k otázce, v čem se vlastně liší hlavní tři světová monoteistická náboženství, tedy židovství, křesťanství a islám. Na začátek předesílám, že nejsem žádný znalec teologie. V dalším textu Vám nabízím spíše nahlédnutí do toho, jak jsem si to já uspořádala v hlavě. (Předem upozorňuji, že vám to možná bude připadat lehce šílené). A vzhledem k tomu, že mě toto téma momentálně zajímá, uvítám vaše názory a připomínky v diskusi.:)

První rozdíl mezi výše jmenovanými náboženstvími, který nás napadne, je zřejmě doba vzniku. Zatímco judaismus vznikl zhruba už v druhém tisíciletí před naším letopočtem, křesťanství s Ježíšem okolo roku nula (původně jako židovská apokalyptická sekta), islám je záležitost zrodivší se zhruba v 6. - 7. století našeho letopočtu.

Nyní se pojďme podívat, jaké jsou základní texty daných náboženství. Judaismus staví na Tóře, což je boží zákon daný lidem Bohem skrze Mojžíše, a dále na Mišně a Talmudu, které jsou pramenem veškeré původně ústně předávané právní tradice judaismu a které do této podoby zkompilovali rabíni po roce 70.

U nám kulturně nejbližšího křesťanství je jasné, že hlavním opěrným bodem je Bible tvořená Starým a Novým zákonem. Vzhledem k tomu, že křesťanství vznikalo jako určitý "potomek" judaismu, nelze se divit, že starý zákon mají společný (ačkoli se k němu každé z náboženství staví trochu jinak). Křesťanská víra přidává zcela zásadní části, a to evangelia, tedy zprávy o působení Ježíše na zemi zapsané jeho učedníky. Příchod mesiáše v podobě Ježíše je zcela základním motivem křesťanství. Zatímco židovský Bůh je trestající, Bůh křesťanský je slitovný, milosrdný a milující. Zjednodušeně lze říci, že smrtí Ježíše na kříži jsou vykoupeny vinny všech, kdo v něho věří.

Hlavní knihou Islámu je, jak známo, Korán. V dnešní době poznamenané řadou teroristických útoků je to kniha, která je vnímána minimálně jako kontroverzní. Proto jsem vděčná autorům stránek Studentf.jazzport.eu a autorům hesla islám na Wikipedii za to, že mi umožnili více nahlédnout na to, jaký islám ve skutečnosti je. Mainstreamová média jsou totiž v tomto ohledu dle mého názoru dosti zrádná. Slovo Islám znamená podrobení se Bohu. Muslimové věří, že Bůh proroku Muhammadovi zjevil Korán, který společně se Sunnou (Muhammadovy činy a slova) považují za základní prameny islámu. Muslimové nepovažují Muhammada za zakladatele nového náboženství, ale za obnovitele původní monoteistické víry Abraháma, Mojžíše, Ježíše i dalších proroků islámu. Podle islámské tradice Židé a křesťané zkreslili zjevení daná Bohem skrze proroky, a to buď změnou textu, nesprávnou interpretací nebo obojím.

Posledními několika řádky se dostávám k hlavnímu sdělení tohoto textu. Jak je jenom možné, že tři náboženská vyznání, které ve své podstatě mají stejnou hlavní myšlenku - tedy jednoho boha - otce - a jsou sama o sobě nenásilná - si jdou (během dějin) tak "po krku"? Na mysli mám teď hlavně prakticky neustávající války Izraele a okolních států, teroristické útoky, násilné evangelizace a podobné "veselosti". Odpověď na mou otázku pravděpodobně leží někde v dosti divné lidské povaze. Je to stejné jako s naprosto nesmyslnými válkami mezi protestanty a katolíky, jejichž svědkem byla středověká a novověká Evropa, stejné jako s křížovými výpravami, které pod vlajkou "osvěty" znamenaly ničení a plenění (jejich skutečným motivem byla ziskuchtivost).

Osobně zastávám názor, že jestli skutečně je Bůh, pak z toho musí být nešťastný. Proč by vlastně Bůh těchto tří náboženství nemohl být jedním a tím samým Bohem? Bohem, který stvořil svět a občas k nám mluví skrze proroky, které my nějakým způsobem zařadíme, (dez)interpretujeme a pak o nich tradujeme různé příběhy, které se právě díky naší interpretaci spíše vylučují než sbíhají? Proč jen máme potřebu pořád se vůči sobě vymezovat a nehledáme spíše to společné?

Já vím, že se dá proti tomuto nápadu namítnout celá řada věcí (odlišnými zvyky jednotlivých náboženství počínaje a některými ustanoveními konče), ale zkuste se nad tím alespoň chvilku zamyslet. Co když jsou všichni ti uznávaní mužové jako Eliáš, Abrahám, Ježíš i Mohamed prostředkem, jak s námi komunikuje jeden a týž stvořitel? A my to prostě jen neumíme dobře rozklíčovat. Pak vedeme války týkající se detailů a pro stromy nevidíme les.

Poselství, které lze vnímat jako zastřešující je Láska. Bůh, připustíme-li jeho existenci, nás miluje a my máme milovat jeho, sebe a také ostatní lidi. To je ten základní princip, který na tom já v tento moment vnímám. Měli bychom být tolerantní. Měli bychom sledovat hlavní a základní myšlenky a ne ceremoniálové drobnosti. Zabíjení nikdy nemůže jít ruku v ruce s láskou. Ať už je ten druhý muslim, křesťan, žid, ateista, buddhista nebo třeba šintoista.

Díky Ti, Guy Gilberte, za to, žes mě "donutil" nad tímhle přemýšlet. Ještě to ve mně bude dlouho rezonovat, ačkoli to asi určitě není zrovna ta myšlenka, kterou jsi chtěl předat.

Chcete-li problematiku podrobněji prostudovat, podívejte se na přehled zdrojů informací o světových náboženstvích.


Stránky komiksu Vesnička

Vzpomínka na SVAZARM

Dnešní příspěvek do rubriky Retro je výjimečný, netýká se devadesátých let a nejde o povídku. Chtěl bych krátce zavzpomínat na své zkušenosti s jednou organizací, která fungovala za minulého režimu a která byla (narozdíl od Pionýra) jen pro opravdové drsňáky. Jmenovala se Svaz pro spolupráci s armádou neboli SVAZARM.

SVAZARM na Wikipedii

SVAZARM byla československá branná organizace ustavená 4. listopadu 1951 po vzoru sovětského DOSAAF. SVAZARM sdružoval zájemce o některé odbornosti, kteří tak byli pod kontrolou. Pouze pod hlavičkou SVAZARMu mohli pracovat například kynologové, střelci, radioamatéři či sportovní letci. Spadaly pod něj také autoškoly.

Přes svou proklamovanou vazbu na armádu zastřešoval SVAZARM i řadu aktivit, které neměly mnoho společného s brannou činností. Kromě sportovních klubů nebo kurzů her na vojáky sdružoval SVAZARM např. klub přátel divadla Semafor nebo HI-FI klub.

SVAZARM na vesnici

Popravdě si nevzpomínám, jestli měl náš vesnický SVAZARM nějaký další název nebo zda se jednalo o svébytnou organizaci, která fungovala pod jeho křídly. Zato si dobře pamatuju, co nás do SVAZARMu koncem osmdesátých let táhlo: akce. Pionýr byl nudný, vedoucími byly často nerudné Mařeny, kterým mnohdy šlo více o získání kladných bodů než o prospěch dětí (NEZOBECŇUJI), aktivity byly více zaměřené na politiku, různá nudná výročí, vědomostní soutěže o odznáčky a jiné pitominy. Navíc ten příšerný mundůr se šátkem, který jsem si samozřejmě nebyl schopný uvázat.

To SVAZARM byl jiné kafčo, pod palcem to měli chlapi, děti měli možnost přičichnout k počítačům, zbraním, vysílačkám a dalším technickým vymoženostem, které byly jinak zapovězeny.

Dřina na PMD 85, odměna na Sinclair ZX Spectrum

Důvodem, proč jsem do SVAZARMu lezl, byly počítače, konkrétně počítačové hry. Pravda, vybavení v tomto směru nebylo zrovna hi-fi. Mašiny PMD 85 s monitorem o 2 barvách jsem si brzy (jako většina osazenstva) značně znelíbil, Robota Karla jsem nenáviděl. Ovšem kdo byl hodný, poslušný a náležitě lezl do prdele soudruhu vedoucímu, byl připuštěn k vysněnému stroji Sinclair ZX Spectrum. Ten zde byl jen jeden, protože pocházel z kapitalistické ciziny a ač ve SVAZARMu nebyla nouze o peníze, zahraniční měny chyběly.

Bojovky, vysílačky, legendy a AK-47

Kromě pravidelného počítačového kroužku jsem se účastnil i jednorázových akcí. Jak jsem zmínil výše, zdroje byly, vše připraveno profesionálně, ale narozdíl od porevolučních dob ve Skautu (kde zas nebyly love) tak trochu chladně.

Zaujalo mě například hledání pokladu. Jednalo se o bojovou hru, jejímž cílem bylo najít vysílač ukrytý v lese. Takže jsme pobíhali mezi stromy se sluchátky na uších a snažili se lokalizovat za pomoci různých hejblátek zdroj signálu.

Vzpomínám také na několikadenní akci, kde se pobývalo v hnusných chatkách plných hlodavců a růžového jedu na ně. Po večerech nám vyprávěli u ohně starší soudruzi vedoucí dobrodružné historky z dob zakládání SVAZARMu (padesátá léta), přes den jsme se věnovali branným aktivitám jako např. střelbě se vzduchovky nebo lanům. Zde se také odehrála největší a nejbrutálnější bojovka, které jsem se účastnil, odhaduji kolem sto lidí, samí kluci, klasický boj o vlajku + bonusy v podobě malých modelů lebek.

Nedílnou součástí fungování SVAZARMu byly návštěvy vojáků a milicionářů. Pro mladší ročníky: milicionáři byli postarší přitloustlí strejdové odulí od časté konzumace levného alkoholu, tzv. ozbrojená pěst dělnické třídy. V hlavě mi utkvělo jedno takové setkání, kdy jsme si měli možnost vyzkoušet legendární útočnou pušku AK-47. Vecpal jsem se dopředu a protože to přizvaní milicionáři zřejmě trochu přepískli s popíjením, zbraň nebyla nastavena na jednotlivé výstřely. Inspirován pirátskými videokazetami s Rambem II jsem se s tím nesral. Pěkně to se mnou zacvičilo, nevěřili byste, jak rychle byla půlka zásobníku pryč. Bohužel soudruzi milicionáři měli jen 2 pro všechny, nebyl jsem oblíben mezi těmi, na které už slepé patrony nezbyly.

Neslavný konec SVAZARMu

Dle Wikipedie se SVAZARM přetransformoval v STSČ (Sdružení technických sportů a činností) s tím, že ve vedoucích funkcích zůstali bývalí funkcionáři Svazarmu a kteří si ve větší míře ponechali i majetek. Po nějakém čase sdružení změnilo název na Sdružení sportovních svazů České republiky - ČSTV.

Pokud mě neklame paměť, naše vesnická buňka SVAZARMu se přeměnila na organizaci s názvem Zálesák, která se netěšila právě nejlepší pověsti a neměla dlouhého trvání. Co se stalo z majetkem, nevím.

Stránky komiksu Vesnička